Island je místo, které jsem toužil zažít na vlastní kůži už dlouho. Vždy jsem obdivoval drsnou krásu přírody, minimum civilizačních vlivů a zachovalost zdejší kultury patrnou už z jazyka a písma Islanďanů. Proto z úcty k této kultuře používám při psaní místních názvů a jmen klávesnici s islandskými znaky. 

Výslovnost tří zvláštních islandských písmenek:

Ð ð - podobně jako anglické "th" ve slovech this nebo the (prostě něco mezi D a T), toto písmenko nikdy nenajdete na začátku slova

Æ æ - vyslovuje se jako "aj" - jak prosté !

Þ þ - opět podobně jako anglické "th" s tím rozdílem, že se nikdy nevyskytuje na konci slova

Chtěl bych ještě upozornit, že islanďané rozumí bez problémů textům svých nejstarších písemných památek sepsaných zhruba před 1000 lety.  Za celá staletí se v islandštině změnila jen trochu výslovnost, kterou je zbytečné pokoušet se napodobit. Islanďany byste tím zaručeně pobavili. Náš jazyk zaznamenal za tu dobu daleko více změn. Ostatně, už jste četli například Dalimilovu kroniku v originále?

Hloubavým čtenářům doporučuji přečíst si alespoň základy islandské vlastivědy na Wikipedii. Přeji příjemné zážitky při čtení mého cestovního deníku.

Vzdálenost 4000 km z Prahy na Island letadlem lze zvládnout zhruba za 4 hodiny. V Praze z našeho letadla bylo třeba oplachovat sníh, ale už nad Faerskými ostrovy nás vítalo skvělé počasí. Letištní procedury včetně převzetí vozu proběhly celkem rychle. Pracovník půjčovny nám doporučoval severní pobřeží. Prý touto dobou lze vidět lední medvědy, kterak cestují za potravou na ledových krách. Jak jsme později zjistili, atrakcí bylo tolik, že bychom museli mít minimálně jednou tolik času.

Naše cesta z letiště Keflavík vedla nejprve do hlavního města Islandu. Reykjavík má zhruba 135.000 obyvatel a velmi moderní vzhled a architekturu. Vzhledem k absenci románského slohu, gotiky a baroka si město a celý Island může dovolit různé stavební experimenty. Veškeré stavby však musí respektovat vliv drsného severského podnebí a geologické aktivity. Ve městě lze spatřit mnoho zajímavých staveb. Hlavní dominantou je kostel Hallgrímskirkja, koncertní hala Harpa a také stavba nazvaná Perlan, která vznikla přestavbou horkovodních zásobníků na ledovcovou expozici a kavárnu s úžasným panoramatickým rozhledem na město. Ve městě se nachází i různá extravagantní díla, nejznámější je kovová plastika nazvaná Islanďany Sólfar. V anglické variantě The Sun Voyager (Sluneční poutník). Z mého pohledu plastika evokuje lodě starých Vikingů, prvních osadníků na Islandu. Zapůjčené autíčko VW Polo nám bude další dny dobrým společníkem. Pro zajímavost - bylo vybaveno pneumatikami s hroty, tak jako ostatně všechna zdejší vozidla. Jak bude patrno ze snímků z konce týdne, hroty budou mít práci. U nás je takové obutí vozidel bohužel protizákonné.

Poté, co jsme se velmi zhruba prozkoumali Reykjavík, jsme vyrazili jihovýchodním směrem do oblasti Suðurland - Jižní země. Do západu slunce zbývalo několik hodin a tak jsme dali zhruba čtyřkilometrový trek do geotermální oblasti v údolí Reykjadalur poblíž obce Hveragerði. Uprostřed pustých sopečných hor je upravné místo pro koupání v termálním potoce. Po cestě jsme obdivovali bublající bahenní sopky, tzv. fumaroly a různé studánky s vodou, která měla teplotu velmi blízkou bodu varu. Místní sopka, která má tuto geotermální oblast na svědomí už spí tisíce let. Užili jsme si i pravého sopečného sirného zápachu. Ten nás pak provázel v podstatě kdykoli jsme pustili kohoutek s teplou (vlastně horkou) vodou. Dalo se to ale přežít.

První noc jsme bydleli v městečku Selfoss v docela dobře vybaveném hostelu s velkou kuchyní s několika pracovišti, ledničkami a tzv. "Hot Tube" - vířivkou s termální vodou na zahradě za hostelem. Voda ve vířivce měla teplotu asi 35°C. Druhý den jsme se rozhodli pro výlet severním směrem od Selfossu po tak zvaném "Golden Circle" (Zlatém kruhu), což je okružní cesta se třemi nejnavštěvovanějšími přírodními zázraky Islandu. Jako první jsme se zastavili v geotermální oblasti známé především kvůli gejzíru, který dal své islandské jméno "Geysir" všem gejzírum na světě. Bohužel příroda se rozhodla již před časem činnost Geysiru zastavit a ani po mnoha lidských pokusech se nepodařilo uvést Geysir zpět k činnosti. V dobách své největší slávy prý tryskal do výše 70 m. Turista však nezůstane ošizen a může se pokochat sousedním gejzírem pojmenovaném "Strokkur". Jednou za 3 - 7 minut se v hlubinách země vytvoří dostatek páry k tomu, aby gejzír mohl předvést své úchvatné přírodní divadlo. Nebýt dost nepříjemné zimy, vydrželi bychom se kochat gejzírem hodně dlouho. V okolí vytéká z několika malých jezírek průzračná horká voda a umožňuje růst zelené trávě na březích potůčků i v mrazech.

Pár kilometrů severně od Geysiru se nachází další místo, které není možné vynechat. Vodopád Gullfoss (Zlatý vodopád) vytváří řeka Hvítá vytékající z ledovce Langjökull. Průtokem vody až 2000 m krychlových za sekundu je považován za největší vodopád Evropy. Vodopád má dva stupně - horní je vysoký 10 metrů a dolní 22 metrů. Řeka Hvítá v těchto místech protéká bývalým lávovým polem a vytváří v něm kaňon hluboký 70 metrů. Začátkem 20. století nějaká praktická duše navrhla vodopád přebudovat na vodní elektrárnu s výrobní kapacitou dvakrát vyšší než je dnešní spotřeba celého Islandu. Naštěstí se našla rázná selka s něžným jménem Sigríður Tómasdóttir, která dokázala tyto plány překazit. U vodopádu má selka pomníček. Na sever od vodopádu Gullfoss proti proudu řeky Hvítá není možné jet běžným osobním vozem, ale pouze monstry jehož ukázku vidíte na posledním obrázku této části. Tento vůz patří k těm menším ...

Národní pakr þingvellir je tajemné místo, kde je patrné rozhraní dvou kontinentnálních tektonických desek - evropské a severoamerické. Obrovské síly pohybují deskami od sebe sice nepatrnou rychlostí, zato trpělivě a velmi, velmi dlouho. Situace se podobá rozválenému těstu na kuchyňské desce, na které položíte obě dlaně a budete jimi pomalu pohybovat od sebe. V celém údolí je mnoho roklí a trhlin a je velmi obtížné v tomto terénu udržet v celku silničku, která vede napříč údolím. Národní park je zajímavý nejen geologicky, ale i kulturně. V překladu název parku znamená "Shromažďovací pláň". Byl zde totiž založen zřejmě nejstarší parlament na světě. Prameny se rozcházejí v uvádění letopočtu založení parlamentu - islandsky "Alþing" - mezi roky 928 až 930. V parlamentu zasedali náčelníci všech islandských klanů z celého ostrova a rokovali o společných záležitostech.

Další den jsme ještě žili v představě, že objedeme celý ostrov. Ale pomalu už jsme začínali tušit, že to nedáme. Hned za městečkem Selfoss jsme dle rozpisu atrakcí navštívili vodopád Urriðafoss (Pstruží vodopád) který vypadá tak trochu jako menší brácha slavného Gullfossu. Je to málo známý vodopád na řece þjórsá. Nebýt na Islandu, určitě by kolem pobíhaly davy turistů. Ne tak zde - byli jsme u něj sami, kousek od hlavní trasy č. 1. Tento den byl den vodopádů - viděli jsme náš první vodopád útesového typu Seljalandsfoss. (vodopád Prodané země). Je zvláštní tím, že se proud vody dopadající z výšky 60 metrů dá obejít okolo. V teplotě několik stupňů pod nulou a bez pláštěnky jsme ale neměli chuť na toto dobrodružství. Vodopád byl krásný i z prostranství před ním. Třetí krasavec byl ten den vodopád Skógafoss (Lesní vodopád). Opět padá ze šedesátimetrového bývalého mořského útesu. Jelikož jsme měli obrovské štěstí na slunečné počasí, mohli jsme pozorovat nádhernou duhu, kterou vytváří vodní tříšť z vodopádu.

Jen velmi těžko se mi popisuje atmosféra těchto míst. Pocit pokory, jakožto pomíjivé bytosti, pozorující úchvatné dílo přírody staré miliony let, je zde přímo neodbytný. Útesy Dyrhólaey poblíž nejjižnějšího bodu ostrova, mají dvě pozorovací místa, kdy dostupná běžným vozem (ovšem velmi opatrně) je jen spodní část této atrakce. Příjezdová cesta i parkoviště s moderním sociálním zařízením postrádají asfalt a jezdí se zde po poměrně velkých kusech kamenů. Na severu se pýchou dme ledovec Mýrdalsjökull, který pod sebou ukrývá sopku Katla. Tato sopka exloduje každých 40 - 80 let. Poslední erupce byla však zaznamenána už před sto lety, takže dávají sopce tak rok, maximálně dva ... Pobřeží lze pozorovat z výšky až 120 metrů. Pláži s černým pískem vévodí černá čedičová skála. Je zde patrné dílo staré podmořské sopky, která svou lávou vytvořila různé skalní útvary. Je zde možné pozorovat papoušky severu - papuchalky. Ale viděli jsme jen obří racky. O útesy se rozbíjí vlny Atlantiku a v dáli je vidět další zajímavé místo - čedičové skalní útvary Reynisdrangar.

Pláž Reynisfjara byla v roce 1991 byla čtenáři magazínu National Geographic zvolena jako jedna z deseti nejkrásnějších pláží světa mimo tropické oblasti. Na pláži je jemný černý písek vulkanického původu, ze kterého máte pocit, že vás ušpiní. Je však zcela čistý, téměř bez prachu a není třeba se bát ušpinění. Obrovský pobřežní útes a kolonie hnízdících ptáků mají rádi nejen lidé, ale připlouvají si sem odpočinout i mořští tvorové. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli pozorovat malou velrybu, kter kousek od pobřeží pravidelně vytvářela svým výdechovým otvorem malý vodotrysk a pak ukázala svůj hřbet s hřbetní ploutví. Z vody nás také pozorně sledoval tuleň. Reynisdrangar jsou skalní útvary zformované do tvaru ostrých hrotů. Z moře vyčnívá těchto kamenných prstů hned několik, nejvyšší skalní jehla je 66 m vysoká. Podle místní legendy jde o zkamenělé postavy horských skřetů, kteří byli proměněni v kámen paprsky vycházejícího slunce právě ve chvíli, kdy se snažili dostat loď se třemi stožáry z moře na břeh. Podle informačních cedulí v okolí parkoviště umí být na této pláži moře nejen romantické ale i nebezpečné. Stalo se, že turisté se přiblížili příliš blízko k břehu a neuvědomili si, že Atlantik zde posílá každou zhruba pátou vlnu několikrát větší než ostatní. Ta si pak vybrala nepozorného turistu, spláchla jej s sebou a nešťastník se utopil.

Kaňon s těžko vyslovitelným jménem Fraðrárgljúfur se nachází poblíž sídla Kirkjubærklaustur (no tak zase nic ...) vznikl podle geologů před dvěma miliony let. Samozřejmě ne najednou ale postupným působením vody z ledovců na tvárné sopečné horniny.